Katana (刀; jméno pána) je druh japonského meče používaného od 15. století. Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako šavle, s jedním ostřím (ha), záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka bývala od dvou do tří šaku (šaku = 30,3 cm). Byla nošena samuraji, tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou Tantó. Tato trojice zbraní se nazývala daišó a byla v podstatě jediným majetkem samuraje. Daišó se stala pro samuraje standartní výzbrojí v období Muromachi. Dlouhá Katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco kratké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době nosit i řemeslníci a obchodníci.
Jádro čepele je tvořeno měkčím materiálem aby meč lépe odolával nárazům a nelámal se. Ostří katany (hamon) je kaleno, tím je zvětšena pevnost ostří a meč jen tak neohnete. Takže v kostce ostří je kaleno kvůli pevnosti + menší odběr materiálu při broušení a zbytek čepele je nekalený a měkčí pro snížení možnosti zlomení čepele.
Historie japonských mečů
Dávná historie
Před rokem 987 byli japonské meče rovné chokutó nebo jiné meče různých tvarů. V Heianském období (8. až 11. století) se vyrábění mečů vyvinulo za pomocí metod přinesených z Číny po obchodních cestách na začátku 10. století za dynastie Tangů a také skrz Sibiř a Hokkaidó - teritorium Ainů. Ainové používali warabite-tó, které ovlivnilo vývoj katany, jež se držela oběma rukama a byla používána k sekání. Podle legendy byl japonský meč vynalezen kovářem Amakunim ( 700 n.l. ) a s ním také jedinečný způsob úpravy oceli. Ve skutečnosti se ale způsoby úpravy oceli a meče s jedním ostřím dostali do Japonska z Číny na začátku 10. století.
Meče vyrobeny mezi 987 a 1597 jsou nazývány kotó ( dosl. Staré meče ) a jsou považovány za počátky japonského umění zbraňového kovářství. Rané modely měly nepravidelné zakřivení. Toto zakřivení bylo největší u rukojeti. Postupem času se centrum křivosti přesunulo více ke konci čepele. Katana, jak ji známe dnes, se svým sinlým zakřivením ma svůj počátek v tzv. taši, které vylo vyvinuto ve středním Heianském období aby sloužilo potřebám sílící vojenské vrstvy obyvatel. Zakřivení meče reflektuje změnu bojového stylu v Japonsku. Do popředí se dostala jízda a starší rovné meče byli nevhodné pro bojování ze hřbetu koně. Oblým mečem se totiž výrazně snadněji seká.
Taši, meč rozměrově větší než katana byl nošen zavěšěný ostřím dolů. Když byl válečník oděn v plné zbroji, měl s sebou vždy ještě krátký meč 'košigatana', což byl krátký meč bez záštity. Mohl také jako druhý meč použít osobní dýku, tzv. Tantó.
Mongolská invaze do Japonska odstartovala další fázi vývoje japonského meče. Samurajové byli přinuceni opustit tradiční lukostřelce na koních a nahradit je jízdou vybavenou pro boj z blízka.Přitom však přisli na to, že taši je příliš tenké a náchylné na poškození při boji s težkým koženým brněním, které používali Mongolové. Japonští kováři tedy začli vyrábět meče silnější.
V sěstnáctém století ( období Sengoku ) začala občanská válka, která vyvolala nutnost pro rychlou produkci mečů. Samurajové stále více potřebovali meč pro boj z blízka. Stále větší množtsví vojáků vyzbrojených dlouhým kopím ( Yari ) vedlo k vývoji tzv. ušigatany v jednoruční i obojruční verzi. Jak občanské války pokračovaly, z ušigatany se pomalu stávala moderní katana a nahradila taši jako nová primární zbraň samurajů
Nové meče
V dobách míru se kováři vrátili k výrobě kvalitních uměleckých mečů a počátek období Momoyama spatřil návrat vysoce kvalitních kusů. Techniky starých kovářů byli zapomenuty a nové meče byli nazývány šintó. Do módy také vešlo rytí ornamentů, které měli vetšinou náboženský charakter.
V období Meijiho modernizace, při masivním rozšiřování palných zbraní se ozbrojování zakázalo a nošení zbraní na veřejnosti se stalo trestným. Téměř ze dne na den trh s meči upadl a kováři přisli o obchod. Cenné znalosti tak upadli v zapomění. Katany používali pouze některé ozbrojené bezpečnostní složky, např. policie.
Umění šermu se vyučovalo v minimálním množství tak, aby policisté byli schopní alespoň jednoduchého používání meče.
Kovářské umění prožilo oživení na počátku 20. století, když se meči začla vybavovat armáda. Tyto meče se nazývali guntó ale vypadali spíše jako západní šavle. Tradičně vyráběné meče se nazývali gendaitó a umění jejich výroby přežilo jen díky několika málo jedincům. Takové meče používali jen vysocí důstojníci. Studenti kovářů ovládajících tradiční výrobu meče byli velice vážení a byli považováni za nositele umění, které symbolizovalo japonskou kulturu. V roce 1934 vydala japonská vláda vojenskou specifikaci pro šin guntó ( dosl. nový vojenský meč ). Podle této a pozdějších novějších specifikací byla vyrobena drtivá vetšina mečů používaných v 2. světové válce.
Moderní doba
Po porážce Japonska za 2. světové války byly všechny japonské ozbrojené síly rozpuštěny a výroba ostrých katan byla povolena pouze na speciální policejní nebo vládní povolení. O zrušení tohoto zákazu se zasadil Dr. Honma Junji. Při setkání s Generálem Douglasem McArthurem, Dr. Honma ukázal meče z různých období japonské historie. McArthur tak viděl jasný rozdíl mezi uměleckými a bojovými meči. Díky tomuto setkání byl zákaz upraven tak, že meče umělecké byli volně dostupné a meče bojové byli likvidovány. I přes to se však americkým vojákům prodala velká spousta bojových katan a guntó. V roce 1958 bylo v Americe více japonských mečů než v Japonsku. Velká většina těchto mečů ( více než milion kusů ) byla typu guntó ale stále tu byla početná menšina starších mečů.
Kováři se zaměřovali na výrobu nebojových předmětů už po období Edo ale regulace po 2. světové válce téměř zlikvidovali veskerou výrobu tradiční bojové katany. Několik málo kovářů v její výrobě pokračovali a Dr. Honma se stal zakladatelem Společenství za záchranu japonského meče (日本美術刀剣保存協会, Nippon Bijutsu Tōken Hozon Kyōkai?). Jejich úkolem se stalo uchování starých technik výroby klasických japonských zbraní. Za pomoci všech podobně smýšlejících lidí se katanu podařilo zachránit od vymizení a podařilo se také znovuobjevit nekteré prastaré způsoby její výroby.
