Bušidó (japonsky: 武士道, česky: Cesta válečníka) je samurajský morální kodex. Obsahuje základní principy chování, kterými se každý samuraj řídil.
Původně se jednalo o nepsaná pravidla, určována převážně filozofickým směrem. Poprvé je sepsal Jamaga Sokó (1622 - 1685).
Základní zásady jsou: Věrnost pánovi, úcta k předkům a rodičům, čestné jednání, pravdomluvnost, odvaha a upřímnost, ctnost a sebezdokonalování.
- 義 – Gi – Klidná mysl
- 勇 – Jú – Odvaha
- 仁 – Džin – Benevolence
- 礼 – Rei – Respekt
- 誠 – Makoto nebo 信 – Šin – Upřímnost
- 名誉 – Meijo – Čest a sláva
- 忠義 – Čúgi – Oddanost
Dále ho také udává několik pravidel (Encyclopedia Britannica, svazek 12.)
- Rutina služby musi být přesně dodržována. Od 6 hodin ráno budou prováděna vojenská cvičení. Lukostřelba, střelba z palných zbraní a jízda na koni se nesmí zanedbávat. Pokud některý muž dosáhne výjimečných výsledků, bude odměněn.
- Ti, kdož požadují odpočinek, se mohou zabývat sokolnictvím, lovem jelenů a zápasem.
- Pokud se týká oděvu, má být utkán z bavlny nebo nepravého hedvábí. Žádný muž nezpůsobí hanbu výstředností oděvu nebo života, aby nebyl označen za narušitele zákonů. Jestliže bude horlivě praktikovat vojenská umění v souladu se svým nařizením, najme si instruktora a výdaje s tím spojené mu budou uhrazeny.
- Převládající plodinou ve stravě budiž neloupaná rýže. Při společenských zábavách je vhodné, aby na jednoho hosta byI jeden hostitel. Pouze jsou-li muži shromážděni pro vojenská cvičení, budiž oběd mnoha pohromadě.
- Je povinností každého samuraje seznámit se s principy svého řemesla. Výstřední ozdoby v bitvě jsou zakázány.
- Tanec nebo organizování tanců je nezákonné. Cokoli muž činí, budiž prováděno z jeho srdce. Trest za přestoupení budiž smrt sebevraždou (seppuku).
- Učení budiž podporováno. Musí být čteny válečné knihy. Duch věrnosti a synovské úcty musí být vštěpován především ve výchově. Skládání básní o minulých časech se pro samuraje nesluší. Takové zábavy odpovídají ženám. Muž narozen jako samuraj žije i umirá s mečem v ruce. Není-li takto trénován v době míru, bude bez užitku v době obtíží. Každý nechť je statečný a žije ve stejných podmínkách jako ve válce.
- Kdokoli shledá tato pravidla příliš přisná, budiž mu zmírněna služba. Ukáže-li vyšetřování, že někdo je tak nešťastý, že ztratil své mužné kvality, budiž oddělen a bez odkladu propuštěn. O závaznosti těchto instrukcí nesmí býti pochybováno.
V případě porušení zásad následovalo seppuku, nebo se dotyčný stal róninem.
Seppuku (česky „plátkování žaludku“) (japonsky 切腹; v Evropě známé jako harakiri (česky: „řezání břicha“), tento termín, který je tvořen stejnými znaky použitými v obráceném pořadí je však v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán.) Jde o japonskou rituální sebevraždu. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to podélně odspoda nahoru, a pak příčně k stávající ráně. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak zmírnil jejich utrpení. Právo na důstojný odchod z tohoto světa měly i ženy z třídy válečníků, které si dýkou (tantó) prořízly hrdlo. Předtím si však svázaly nohy u kotníků, aby tělo nezaujalo ve smrtelných křečích necudnou polohu. Samotný rituál seppuku sestával z meditace, složení krátké básně (haiku), většinou na téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy. Vzhledem k obrovskému nervovému vypětí ale rituál byl málokdy dodržen se všemi náležitostmi, které včetně provedení obou řezů trvají okolo třiceti minut. V běžném životě se seppuku provádělo většinou tak, že samuraj napadl na wakizaši a pobočník mu setnul hlavu.
Seppuku bylo součástí samurajského kodexu (bušidó – cesta válečníka). Nejčastěji bylo používáno proto, aby bojovníci předešli zajetí nepřítelem a nebo získali zpět ztracenou čest. Samuraj mohl být k seppuku vyzván svým pánem. Seppuku bylo také jedinou formou „protestu“, kterým mohl samuraj dát najevo nesouhlas s činy svého pána. Především v období Edo (1603 - 1868) šogunátu Tokugawa bylo seppuku používáno jako forma popravy, která však byla vždy výsadou samurajské vrstvy. Břicho (hara) člověka je v Japonsku považováno za centrum těla a lidské duševní aktivity, jeho proříznutím tak válečník obrazně ukazoval čistotu svého nitra, proto tato forma sebevraždy nebyla povolena jiným vrstvám japonského obyvatelstva.
V roce 1873 byla spolu se zrušením samurajské vrstvy (vyhláška Haitorei v období Meidži) tato praktika v Japonsku zakázána, její obdoby však nalezneme i v moderní japonské historii. Za určitý druh seppuku se dají považovat i sebevraždy japonského civilního obyvatelstva v době 2. světové války.
Pokud samuraj odmítl seppuku spáchat, byl vyvržen ze společnosti a živořil na jejím okraji. Zpravidla se takoví jedinci nechali zaměstnávat jako nájemní vrahové nebo se živili jako bandité a ve své době představovali opravdu reálnou společenskou hrozbu (viz Kabukimono).
Samuraj bez pána se nazývá rónin.
Rozlišení typů seppuku
Džúnši
Jednalo se o akt následování pána ve smrti. Posledním slavným případem se stalo džúnši generála Maresua Nogi, který v roce 1912 následoval ve smrti svého pána, císaře Meidži.
Kanši
Seppuku jako pokárání svého pána. Používalo se v případě, kdy všechna ostatní upozornění na nevhodnost pánova chování selhala. Samuraj nikdy nemohl výčitky projevovat přímo. Snad nejzářnější příklad kanši provedl Nakacukasa Kijohide Hirate, který tak učinil roku 1553 jako nesouhlas s chováním svého pána, Nobunagy Ody.
Fúnši
Ukončení svého života jako výraz znechucení nastalou situací. Vůbec posledním známým případěm, který by se dal charakterizovat jako Kanši (případně Fúnši) bylo seppuku spisovatele a dramatika Mišimy Jukia, který 25. listopadu 1970 spáchal seppuku před ústředím Japonských sebeobranných sil, když velitelé odmítli vyslyšet jeho řeč o nutnosti znovunavrácení hrdosti japonské armádě (podle článku 9 japonské ústavy Japonci nesměli provozovat útočnou armádu a účastnit se zahraničních konfliktů).
Sókocu-ši
Sebelikvidace v bezvýchodné situaci. Příkladem může být seppuku generála Takedových vojsk, Kansukeho Harujuki Jamamota, který těžce raněný provedl seppuku v obleženém hradě.
Karóši
Smrt nebo sebevražda v důsledku přepracování. Častý jev zejména v japonských firmách. Ročně se stane řádově 10 000 takových případů; 0,5 % z nich má soudní dohru.
